Panamericana en bici: Camino Real de Tierra Adentro II

V Zacatecas jsme dokázali strávit čtyři dny. I když jsme o tomto městě předtím vůbec neslyšeli, udělalo na nás dobrý dojem. Útočiště jsme našli přes couchsurfing u Luise, se kterým jsem strávili pár skvělých dnů. Od Queretaro jsme taky byli každý den na kole, tak se Zacateca nabízel jako vhodné místo na pořádný odpočinek.

Jako vždy, uběhlo to strašně rychle a nám se opět nechtělo zpátky na cestu, zvláště, když jsme měli tak výborného hostitele a příjmné zázemí. Celou dobu jsme měli nádherné počasí, které je tu ale zřejmě po celý rok.

Obchůdek s módou v Zacatecas.

Nádherné barokní průčelí katedrály v Zacatecas.

S vystudovaným architektem Lu jsme měli skvělou příležitost se hlouběji seznámit s historií a architekturou města.

Na vyhlídce se "zacateťákem" Lu.

Pohled na město seshora.

Podívali jsme se i do dolů, které jsou jen pár bloků od centra.

Z celkových asi deseti pater jsou turistům zpřístupněny dvě patra.

O návštěvu dolů je velký zájem mezi Mexičany

V dolu s líbivým názvem "El Eden" zemřelo v průměru 8 lidí denně

Pohled na město z lanovky, kterou tu postavily Švýcaři.

Z bývalého františkánského kláštera...

...je teď muzeum masek

S kamarády Lu jsme povčeřeli tradiční mexické Antojitas a českou česnečku.

Ze Zacatecas do Parral del Hidalgo

Ze Zacatecas jsme odjížděli teoreticky odpočinutý a plný sil na pokoření dalších tisíce kilometrů. Tímto pro nás skončila hustě obydlená část Mexika, dál jsme jeli krajinou s občasnými vesničkami a další větší město bylo až Hidalgo del Parral ve státě Chihuahua. Nechtěli jsme už jet po velkých silnicích, ale ze Zacatecas to bylo nejjednodušší a nejrychlejší. Až do Fresnillo jsme tak uháněli po hlavní cestě s hodně aut, ale aspoň tu byla široká krajnice. Pak jsme sjeli z hlavního tahu a od Fresnillo jsme pokračovali západním směrem na Durango. Dopravy rapidně ubylo, ale nakonec ubyl i asfalt. A to jsme se ještě ptali šerifa v Montemariano, kde jsme strávili noc, jak je to s cestou dál na západ a potvrdil nám, že by to mělo být zpevněný. Asfalt byl ale jen 30 km do El Centro a pak "pura tierra". Opět se potvrdilo, že lidé moc neví, jak to vypadá 20 km za jejich domem. V obchůdku v El Centro jsme si koupili něco na oběd a mezitím se s námi pár domorodců dalo do řeči. Ptali se nás, co nás vedlo do těchto končin. Prý před deseti lety tu projížděl taky jeden cyklista. Vymlátil se při jednom sjezdu pár km před městem a museli ho vzít na zašívání do nemocnice do Fresnillo. "Pocházel odněkud z Československa nebo tak nějak", vzpomínal matně. Vida, i tady v těchto končinách šíří Češi slávu své země.
Pokračovali jsme po obědě dál a opravdu jsme projížděli pár místy, kde se musí hodně přibrzdit: to když jsme přejížděli vyschlé potoky, po každé to prudce sjelo dolů a prudce nahoru. Nebyl to úplně jednoduchý úsek mezi El Centro a Maderou, přejížděli jsme pohoří hor střídavě nahoru dolu po kamenito-štěrkové cestě hlemýždím tempem. Za to byla cesta jen naše, za celou dobu kolem nás projela tak tři čtyři auta a výhled z průsmyku, kam jsme se horko těžko škrábali skoro celý den, byl úžasný.
Zabralo nám to sice jen dva dny, ale opět jsme skoro líbali asfalt, když jsme se na něj dostali. V Madeře jsme pak překročili obratník Raka a tím jsme oficiálně opustili tropickou oblast. Tropické teploty jsme však měli až do Nového Mexika.
Víceméně severním směrem jsme mířili k našemu poslednímu většímu městu a dalšímu důležitému důlnímu centru - Hidalgo del Parral. Trvalo nám to dalších pět dní, během kterých jsme minuli jen pár vesnic. Po každé jsme ale potkali milý lidi, kteří nám pomohli najít místo na spaní, kteří nás výborně nakrmili a se kterými jsme se skvěle pobavili.