Tady v Dawson Creeku začíná legendární Alaska Highway
Na Aljašskou cestu (v BC číslo 97) jsme narazili v Dawson Creeku na kruháku uprostřed města. Je to snad asi jediná věc, která v Dawson Creeku zaujme. Silnice byla v rychlém tempu vybudovaná během 2. světové války a záhy se oblast severní Britské kolumbie začala kolonizovat. Byly založeny dvě města jako záchytné body během stavby: větší Fort St John a menší Fort Nelson. Dnes cesta představuje důležitou komunikaci mezi ropnými poli. Po celé délce mezi Dawson Creek a Fort Nelson jsou rozesety ropné vrty a nové neustále přibývají. Tady opravdu vládne ropa a vše kolem ní a vypadá to, že nějakou dobu ještě bude. Po útlumu poptávky z USA si v současné době domlouvá Kanada odbytiště u Číňanů.
Ropný obchůdek v Dawson Creeku
Nekonečné lesy jako na Sibiři
První zastávka: 30 km za Dawson Creekem na staré Alaska Highway u provinčního parku Kiskatinaw. S radostí jsme přijali pozvání od Veroniky, původem z Česka ale už plně usazená v Kanadě. Měli jsme tak možnost nakouknout do venkovského života Kanaďanů a to s českým výkladem. Ani jsme netušili, kde všude Češi nachází útočiště. Příjemně jsme si odpočinuli, nabrali síly na další cestu a poznali něco nového.
Na návštěvě u Verči
Další zastavení přišlo 50 km na to ve Fort St. John. Plánovali jsme tady pořádně nakoupit (další Walmart bude až ve Whitehorse za 1 400 km) a přečkat noc. Postaral se o nás Filipínec Evan, který sem před nedávnem přijel za prací. Je vidět, že to tu prosperuje, roste a přitahuje pracovní sílu z celého světa. “Tady je práce pro všechny”, slyšíme ze všech stran a cedule “Now Hiring” u obchodů, restaurací a dalších firem to jen dokládají. Po cestě si tak postupně skládáme obrázek pracovních příležitosti a tady na severu uprostřed ropného průmyslu se to prací jen hemží.
Kvůli GPS jsme strávili v St John jeden celý den. Nikdy neformátujte interní paměť na GPS na macbooku ! Abych si uvolnil místo na GPS, zformátoval jsem paměť a od té chvíle mi nejdou uložit tratě a trasové body. S pomocí kolegů Pepy jsem se pokusil uzdravit Garmina několikerými formátováními a nahráním nového softwaru, ale marná snaha. Celý den jsem tím strávil a bez výsledku. Ani jsem si pořádně nemohl vychutnat výbornou filipínskou kuchyni.
Podobná outdoorová GPS (model Oregon) nebyla v St John vůbec k sehnání, takže to dopadlo tak, že jsem si pořídil smartphone (Moto G) a tratě budu zaznamnávat přes mobil.
Ve Fort St. John jsme ochutnali Filipínskou kuchyni
Do Fort Nelson jsme předpokládali, že dojedeme za tři dny. Kvůli častým stoupáním a ranní nemorálce (nebyli jsme nikdy schopný vyrazit dřív než v deset) nám ten úsek o 380 km trval čtyři dny. Prvních 200 km bylo náročných, hlavně na psychiku: kolem nás se neustále proháněla těžká technika. Převáželo se úplně všechno: obytné buňky, čerpadla, různé stroje. Osobní auta jsme skoro ani nezaznamenali. Tady jsme teprv zažili, co znamená rostoucí ropný průmysl a nic příjemnýho to nebylo. Mohlo nás jen těšit, že tu lidé nestrádají a že to tu prosperuje.
Na cestě mezi Johnem a Nelsonem byly jen čtyři benzinky. Jak jsme minuli třetí benzínkou Buckinghorse River, naštěstí doprava rapidně ubyla a mohli jsme si tak trochu užít jízdu. Projížděli jsme nekonečnými jehličnatými lesy a připadali jsme jak na Sibiři. Zejména pak komáři dodají tu správnou sibiřskou atmosféru. Je jich čím dál víc a začíná to být dost otravné. Jestliže v Patagonii to byl vítr, co nás doháněl k šílenství, tady to jsou komáří. Repelent je nezbytností, ale i tak se jich úplně člověk nezbaví. Je jich děsně moc a ty pro ně znamenáš v některých odlehlých oblastech jediný zdroj krve.
Kempování u řeky se spoustou hladových komárů
Oběd v Buckinghorse River
Čtvrtá benzínka Prophet River se zdála být opuštěná, až strašidelná ale už to bylo jen 80 km do Fort Nelson. Rychlou svižnou jízdou to trvalo asi půl den. Akorát těsně před městem se musí sjet k most přes řeku a cyklisty tu pak vítá pěkné strmé stoupání. Fort Nelson bylo naše poslední město v Britské Kolumbii. Až na konec naší slavný Panamericany v Prudhoe Bay, které je vzdálené od Fort Nelson 2 700 km, budeme projíždět jen třemi městy: Watson Lake (Yukon), Whitehorse (Yukon) a Fairbanks (Aljaška).
Autobusová zasávka přes Fort Nelson
Na takové vzdálenosti si budeme muset zvyknout. Další město od Fort Nelson je Watson Lake za 520 km
GPS trasy z BaseCamp
Po Alaska Highway od Dawson Creeku po Fort Nelson (symbol kola značí místo, kde jsme přespali).
Hidalgo del Parral - Creel - La Junta - Ascension - Palomas (USA)
Na posledním úseku Královské cesty přes Mexiko jsme zjistili jak bydleli důlní baroni, projeli jsme jedním z nejkouzelnějších kaňonů a jako šlapací hvězdy na Tour du monde jsme si užili moment slávy na posledních kilometrech po Latinské Americe. Děkujeme všem Ascencianům za skvělý zážitek!
Do Hidalgo del Parral jsme přijeli relativně brzo, kolem páté hodiny. Měli jsme spoustu času se porozhlédnout po městě a zjistit, kde by se dala přečkat další noc. Nebylo to velké město, centrum kompaktní, pár bloků a dvě hlavní náměstí. V cukrárně na náměstí jsme se připojili na internet, ale tady jsme nebyli moc úspěšní, žádné reakce na naše requesty. Vyrazili jsme tedy na obchůzku: hotely, policie, hasiči, radnice a každodenní otázka "kde budeme spát" byla posléze zodpovězena: v muzeu Palacio Alvarado. Přišli jsme se tam jen zeptat, kde se nachází radnice a Gerard Acosta, který tam pracoval jako průvodce, se podivil, proč hledáme zrovna radnici. Vysvětlii jsme mu, že jsme už několikrát přespali v patiu radnice, nacož odběhl a vrátil se s ředitelem muzea, který nám nabídl, že si můžeme postavit stan v bývalé kapličce vedle paláce.
Další den ráno nám Gerardo ukázal palác. Nechal si ho postavit na začátku 20. století od francozského architekta důlní baron Alvarado, který byl kupodivu dost oblíbený mezi místními obyvateli. Zřejmě mu těžební business natolik vynášel, že dokonce nabídl mexickému prezidentovi splacení státního dluhu. Ten to odmítl, s tím že dluh je všech obyvatel Mexika. Po prohlídce jsme se šli připravit na další cestu, nacož se průvodce vrátil s tím, že by místní kabelovka s námi natočila krátký rozhovor. Ptali se nás na dojmy z prohlídky paláce a města a co nás přivedlo až sem. Bylo to po opravdu dlouhé době před kamerou, naposledy jsme dávali rozhovor s redaktorem v Argentině ve městě Santa Maria.
Krátký rozhovor s redaktorem z místní kabelovky
Čekal nás pětidenní přejezd do národního parku Barrancas del Cobre, který pokrývá několik ojedinělých kaňonů, z nichž nejznámější je Del Cobre. Nebyl to zrovna jednoduchý přejezd: silný protivítr, k ránu pořádná zima a hlavně dlouhá táhlá stoupání. Jednou když jsme takto stoupali, se nějaké auto nad námi natolik slitovalo, že zastavilo a řidič nám na cestu dal Coronu a kokosovou vodu. S radostí jsme si udělali pauzu a všehno to vyžahli.
Po cestě jsme si užívali každého momentu, kdy nemusíme šlapat do kopce nebo protivětru. Na křižovatce do Guachochi u benzinky Pemex jsme narazili na stánek, kde jsme si pochutnali na burritu, picadillu, chile rellenu.
Než jsme přijeli do Creelu, kde jsme plánovali zůstat jeden celý den, jsme museli přejet přes kaňon Barranca del Cobre. Sjeli jsme až na dno kaňonu, abysme si to zas celý vyšlapli nahoru. Žádný auto s Coronou nám tentokrát nezastavilo, tak jsme si museli pomoci sami, zastavili jsme v půlce stoupání v osadě Basihuare. V neoznačeném krámku, kde to spíš vypadalo jak u někoho v obývaku doma, jsme se posilnili rychlou energií: nachos a cola. Překvapilo nás, že nás obsluhovali dvě dámy evropského původu, které by klidně mohly být našimi babičkami. A to uprostřed kaňonu, kde to je stovky kilometrů do nejližšího města.
Den před Crelem jsme přespali v obci Cusarare, kde se nachází typický španělský misijní kostelík...
...s dřevěnnými podlahy a s tropem a velmi základním oltářem
Do Creelu jsme se dostali po pěti dnech z Hidalgo del Parral. Creel představuje takovou základnu pro návštěvu kaňonů a blízkého okolí, kde je spousta zajímavých míst: misijní kostel, skalnaté formace, jezero...Ubytovali jsme se v hostelu, kde jsme si připadali jak v Česku na horské chatě: krásný dřevěnný interiér, zatuchlý postele, zkosená střecha a dole velká kamna. Den jsme využili k návštěvě kaňonu, který je asi největší atrakcí severního Mexika. Ale stejně jako v případě Grand Canyonu v Arizoně, tady většina lidí stráví jen na pár hodin a to buď procházkou podél hrany kaňonu, nebo lanovkou, se kterou se dá sjet až na dno anebo formou Zip-line, což je systém několika lan, po kterých člověk sjede až dolů a nahoru se vyveze lanovkou. Hotový zábavní park. Je tu i možnost projet kaňon vlakem "Chihuahua al Pacifico", který vyjíždí z města Chihuahua přes NP Barrancas del Cobre až do města Los Mochis na pobřeží Tichého oceánu. Ale jako každý turistický vlak v Latinské Americe je to dost předražený.
Skalnaté formace u Creelu
Na hraně Barrancas del Cobre
Z Creelu jsme pokračovali dál na sever směrem k La Junta. Zde jsme si přes cyklistickou komunitu domluvili ubytování u rodiny Joel Angela. Pomocí souřadnic jsme bez problému našli jejich dům. Poučili jsme se z předchozích zkušeností, kdy hledání domu podle adresy bylo občas dost problematické, protože ani google ani mapový podklad, co jsme měl v GPS, nedokázal přesně určit, kde se dům nachází. Skvěle jsme si tady odpočali a naplánovali podle doporučení Joela další cestu.
V La Junta jsme strávili s rodinou Joel Angela dva dny. Potřebovali jsme si odpočinout a naplánovat cestu přes zbytek Mexika.
Z La Junty nám to trvalo další tři dny Nuevo Casas Grandes, což je město s širokými zaprášenými ulicemi a vypadá jako typické americké středozápadní maloměsto. Opět nebylo jednoduché najít místo na náš stan. Po několikahodinovém bloudění po internetu a městě jsme narazili na posilku, kde nám bylo dovoleno si postavit stan v jejich obrovské garáži. Nejprve se nás majitel trochu bál, a my zas jeho, ale nakonec jsme se zpřátelili a domluvili a my se mohli opět zhluboka vydechnout, že máme, kde složit hlavy, a spaní v posilovně - to byla naše premiéra.
Posilovna v Nuevo Casas Grandes
Takový roztomilý zvířatka jsou po celý Chihuahue
Po Nuevo Casas Grandes jsme strávili poslední noc v Mexiku v Ascension. Kvůli silnému bočnímu větru a zvednutému prachu jsme ani nedoufali, že tam zvládneme dojet, ale povedlo se a ještě před setměním jsme vjeli do posledního mexického městečka. Jako každý den i v Ascension jsme řešili, kde složíme hlavy. Neztráceli jsme čas a hned na začátku města jsme zastavili u školy. Zaťukali jsme na dům, kde zřejmě bydlel školník, a zeptali se ho, jestli bysme si nemohli postavit stan na školním dvorku. Z odmítvého pohledu bylo jasný, že tady asi nepochodíme. Poradil nám ale, že bysme to mohli zkusit v městské tělocvičně a ukázal nám směr. Vydali jsme se tam a tělocvičnu našli, zrovna tam trénovali baskeťáci. Pepa se zeptal jednoho přihlížejícího, jestli neví, kdo je a kde se nachází správce areálu. Zachvíli se vrátil s tím, že máme chvíli počkat. Zatím jsme se převlíkli z cyklistického do civilního. Začali se kolem nás srocovat lidi, co příhliželi tréninku a vyptávali se na naší cestu. A další lidé přicházeli přes vchodové dveře. Postupně se nám představila redaktorka místních novin, místní tým cyklistů a nakonec sám starosta města a jeho žena. To jsme vůbec nečekali, my jsme jen chtěli najít místo na náš stan.
Redaktorka se nás napřed zeptala na pár věcí a pak rovnou navrhla, jestli bysme nechtěli udělat krátkou přednášku přímo v tělocvičně. Byli jsme sice hladový po dlouhém dni, ale samozřejmě, že jsme souhlasili. Zájemci si sedli na schody a my (hlavně Pepa) začal vyprávět o naší cestě. Lidi to zřejmě hodně zajímalo, protože se poté hodně vyptávali a to nás dost potěšilo. Po přednášce jsme ale stále nevěděli, jestli teda můžeme v tělocvičně přespat nebo ne. Starosta to pak rozlouskl - navrhl nám, že nám zaplatí noc v motelu, který je hned vedle radnice a ti tři cyklisti, co tvoří tým, se nabídli, že nás další den doprovodí na hranice s USA. Nevěřili jsme vlastním uším. Takto jsme si poslední noc a den v Mexiku a celé Latinské Ameriky vůbec, ani ve snu, nepředstavovali. Domluvili jsme se s nimi na devátou na ráno před radnicí a starosta nás pak doprovodil do motelu.
Ještě společná fotka a může se vyjet.
Další den ráno nás přivítali před radnicí Martin a Laura a její muž. Vyrazili jsme na spanilou jízdu k hranicím s USA: před námi jedno policejní auto, za nám další. Ve svižném tempu s pár krátkými pauzami jsme dojeli po 60 km ke křižovatce, odkud to bylo dalších 40 km až na hranice. Zastavili jsme se tady na oběd - naposledy jsme si vychutnali pravé mexické burrita, na které nás cyklisti pozvali a odpoledne jsme v podobném tempu dojeli až na hraniční městečko Palomas. Najeto jsme měli přesně 20 000 km a to během jednoho roku a jednoho měsíce. Bylo to 20 000 km Latinské Ameriky a španělštiny a výborného jídla. Zaslouženě jsme si každý dali pivo Bohemia, které je tu považováno za jedno z nejlepších. Po té svižné jízdě nám pěkně zachutnalo. Rozloučili jsme se pak s cyklisty a zamířili jsme na hraniční kontrolu. Tady se dá asi nejvíc zpozorovat rozdíl v charakteru mezi "Latinos" a "Gringos". Mexičtí celníci se s námi nezávazně popovídali, vyfotili a potřásli ruce a popřáli hodně štěstí na další cestě. Američtí celnící jako profesionálové se ptali s kamennou tváří jen na obsah brašen a jak dlouho budeme v USA, i když bylo vidět, že jsou taky zvědaví.
Tímto vyjímečným dnem jsme tak opustili španělsky mluvící část Ameriky a plný očekávání vstoupili do anglicky mluvící části.
