Panamericana en bici: Jižní Mexiko

Ciudad Hidalgo - Tapachula - La Ventosa - Sayula de Aleman - La Tinaja - Puebla - Pachuca - Tula - Queretaro

Stát Chiapas u hranice s Guatemalou je nejzelenější stát v Mexiku

Bohužel nebyl čas po cestě se déle zdržovat, poněvadž jsme měli domluvený sraz s mojí sestrou Evelýnou kolem 20. března 2014 v Querétaru, kde nově bydlí moje sestřenice Olesya se svým mexickým manželem Jonathanem. Do Mexika jsme vstoupili 9. března večer a měli jsme 11 dní na to přejet jižní Mexiko. 1 422 km od hranic po Queretaro jsme nakonec zvládli za 12 dní.

Spousta mangovníků se zralým mangem, některé exempláře jsme přivezli až do Queretara

Do Mexika jsme vstoupili z Guatemaly přes hraniční přechod Ciudad Hidalgo. Hned další den jsme chtěli ochutnat typické mexické jídlo a tak jsme si objednali v jedné taquerii v Tapachule několik tacos. Pálilo to tak, že jsme skoro ani nemohli dýchat a vůbec to nešlo ničím zapít, ani výborná domácí limonáda nepomohla.

Zakuklený šťastný Pepa s brýlemi

Další zkouškou ohně jsme prošli den na to. Jedeme pěkně za sebou v pomalém tempu, když tu náhle slyším kolem sebe bzukot a dostávám jedno žihadlo za druhým. Pepa ještě za jízdy na mě křičel, že mám celé záda obalené včelami. Odhodil jsme kolo a strhl ze sebe tričko a pelášil kupředu a odháněl včely. Podařilo se mi zdrhnout, i když s deseti žihadly po celém těle. Ale co s kolem? Zřejmě nás někdo pozoroval, jak bojujeme se včelama, protože nám donesli odhozená kola, přitom taky musely jich pár dostat. Postrádali jsme jen Pepovi optické brýle. Parkrát se Pepa pokoušel dojít na ono místo, ale pokaždé ho napadli, a dělníky taky. Až nás napadlo použít kuklu, kterou jsme se chránili před patagonským větrem a zabralo to a brýle se naštěstí našly.

V Chiapasu byla veliká žízeň

Protivětrná opatření - díry na dopravních značkách

Les španělských větráků

Další překážkou na cestě do Querétaro byl vítr. Ten nás zastihl v místě, kterému se říká Isthmo. To je nejužší místo mezi Karibikem a Pacifikem a přes tento úzký pás se vyrovnávají tlaky obou moří, což má za následek vítr jak blázen a to v obou směrech. Nás zaskočil zamozřejmě v opačném směru. Přesně podle předpovědi vítr dorazil už během noci. Spali jsme zrovna v zastřešeném patiu obecního domu v Niltepecu. Občas to vypadalo, že to vezme střechu. Další den ráno z Niltepecu směrem na hlavní cestu se jelo pěkne s větrem, ale jak jsme se stočili na sever, nastal boj. Smýkalo to s námi, párkrát jsme museli zastavit, aby nás to neodhodilo. Neustále vyrovnávat říditka, soustředit se na jízdu, dost náročný úsek. Po 10 km od Niltepecu jsme přijeli ke stovkám obrovských větráků a po dalších 10 km k obci La Venta, která leží uprostřed lesa těchto velkých větráků. Zastavili jsme u stánku s občerstvením, kde se také napájelo pár Mexičanů. Bylo nám řečeno, že to co vidímě je jen zlomek plánovaného projektu, prý se plánuje vybudovat až 10 000 takových větráků. Dali se s námi do řeči, klasické otázky: odkud, kam, jak dlouho, kolikrát jsme měnili pláště. Jeden z nich nám nabídl, že můžeme u něho zůstat. Neváhali jsme ani minutu, vítr byl dost protivný a stejně bysme nikam s tím nedojeli. Podívali jsme se tak, jak bydlí a žijí obyčejní Mexičané. Na pozemku mají několik oddělených staveb rozprostřených podél zdi - kuchyň, záchod, pokoje na spaní, garáž. Uvnitř není moc nábytku, jen to základní, ale za to spousta fotek malých nebo dospívajících dětí. Jako v každé mexické rodině, jeden ze členů pracuje pro zbytek rodiny ve Spojených státech a posílá domů část výplaty, tak jako v tomto případě jeho sestra, která už tam je více jak desel let a zatím se nechystá domů, protože by se už zřejmě nemohla vrátit zpátky do USA. Nechybí samozřejmě obrovská vytuněná televize. Dali jsme si s nimi oběd, pozvali nas na výborné domácí pálivé mexické tortily. Zbytek dne jsme nadávali na vítr a četli si něco o Mexiku.

Ochutnávka pravých mexických tortil

Ráno na druhý den nebyly povětrnostní podmínky o nic lepší, ale další den válení jsme si už nemohli dovolit. I když nás nechtěl vítr a pan domácí pustit, vydali jsme se na cestu. Naštěstí stačilo jen překonat jeden průsmyk směrem ke Karibiku a za ním už vítr ubral na síle. V relativním klidu jsme se tak mohli přehopnout na karibskou stranu do Veracruz.

Příjemné přenocování v restauraci na půlce cesty pres Isthmu

Využili jsme rovného povrchu a větru dozad a mávnutím proutku jsme přejeli Veracruz. Poté nás čekal pořádný výšlap do centrálního pohoří okolo nejvyšších mexických sopek: Orizaba (5611 m.n.m.), Malinche (4460 m.n.m.), Popokatépetl (5452 m.n.m.), Iztaccihuatl (5220 m.n.m.). Vyšší nadmořská výška (kolem 2000 m.n.m.) se cítila hlavně ráno, kdy teplota k ránu dost poklesla. Jestliže ve Střední Americe a ve státech Chiapas, Oaxaca, Veracruz jsme se v noci potili a spali jen pod dekou z letadla, od tý doby, co jsme se vyhoupli do centrálního pohoří, jsme v podstatě každou noc vybalovali spacáky.

Všem je snad jasné, jak mají jet

Poslední dny před Queretarem jsme počítali každou hodinu a denního světla jsme využívali naplno. I když jsme objížděli Ciudad de Mexico relativně blízko ( vzdálený jsme byli asi 100 km), dali se najít klidné cesty bez aut a s pěknými výhledy na sopky, jezera, okolní krajinu. Např. trasa mezi Tlaxcala a Apan, kudy jezdí jen minimum aut, nabízí pěkné výhledy na město Tlaxcala, sopku Malinche a vede kolem malebných historických haciend (např. Bellavista). Další odpočinková trasa vede mezi San Agustin Tlaxiaca u Pachucy a Tlaxcoapan u Tuly. Do Tuly jsme nezajižděli, ale jeli jsme kolem rafinérských hradčan Pemex a bylo to dost cítit a také vidět z dálky asi 50 km.

Výšlap na centrální pohoří za Ciudad Mendoza

Poklidná cesta s výhledem na sopku Orizaba...

...a kolem jezer

Protože jsme chtěli dojet do Queretaro co nejříve, kde už na nás čekala moje sestra Evelýna s Olyesou, zbývajích 60 km jsme jeli po dálnici, snad nejvytíženější dálnici v Mexiku. Tento dost nepříjemný úsek jsme zvládli ani ne za tři hodiny a ještě před setměním jsme nakonec vjeli do Queretaro. Na benzince na začátku města jsme se zastavili na chvíli, abychom rozdýchali těch 60 km bez zastavení a napsali Oleysce, že do půl hodiny přijedeme. Měli jsme jejich souřadnice v GPS, tak nebyl problém najít její ulici. Zbývalo pár km, když najednou u cesty na parkovišti před Oxxo na nás kdosi začal pokřikovat. Byla to Evelýna, Olyesa a Jonathan, kteří zrovna vyšli z obchodu v momentě, kdy jsme kolem projíželi. Jaké to shledání a úleva, když jsme se všichni nakonec sešli.

Za poslední dva dny jsme najeli 350 km a byli jsme rádi, že jsme přijeli včas a že na týden můžeme odhodit kola.