Panamericana en bici

sobota 30. srpna 2014

Dempster Highway

Dawson City > Eagle Plains > Inuvik

- 8 dní
- 788 km

Tímto mostem přes zlatou řeku Klondike vjíždíme na dobrodružnou cestu jménem Dempster

Řekněme, že to byl asi nejnáročnější úsek v Severní Americe. Z Dawson City, kam jsme se vrátili poté, co nás nepustili přes hranice, jsme vyjeli v neděli 17. srpna 2014 odpoledne kolem druhé hodiny. Zrovna ten den foukal silný východni vítr, prvních 40 km jsme jeli děsne pomalu. Jakmile se vítr ustálil, tak pro změnu začalo pršet. Přestalo až za několik dní. Aspoň jsme se mohli občas schovat před deštěm a přečkat noc v suchu. První noc jsme zůstali v jedné boudě, nejspíš opuštěné. Zpočátku to vypadalo kolem boudy a vevnitř dost strašidelně a uvnitř to smrdělo zatuchlinou, ale po nějaké době jsme si na to zvykli. Jen jsme tam nechtěli najít nic, co bysme nechtěli.

Takovou roztomilou, a zároveň trochu strašidelnou chatku jsme našli u cesty

První noc jsme tak přečkali v suchu

Dalši den ráno opět pršelo. Byli jsme ale rádi, ze se můžeme v suchu nasnídat a připravit na cestu, tzn. všechno nepromokavé na sebe: kalhoty, bundu, pytlíky z obchodu na nohy a igelitové rukavice na ruce. Ten den jsme stoupali přes Tombstone park k průsmyku, k nejvyššímu bodu na Dempster highway (1 320 m.n.m.). Stromy se vytratily a nám to tam připadalo jak na Ohňové zemi, kde jsme začali - barevné zakrslé keře a nádherné výhledy na okolní kopce.

I přes to deštivé počasí se objevil kouzelný západ slunce

Cesta jen pro otrlé cyklisty

Jak neustále pršelo, z cesty se stalo jedno velký bláto. I když tudy moc aut nejezdí, v podstatě jen turisté a pár zásobovacích kamiónů, tak se to po několika dnech pěkně rozrylo, že jsme měli bláto až za ušima. Během jedné pauzy, kdy přestalo nachvíli pršet, jsme potkali naše poslední cyklisty - Amandu a Andrewa z Vancouveru. Vyjeli před týdnem z Inuviku a v plánu mají dojet až na konec světa do Ushuai. Bylo vidět, že jsou pěkně namotivovaný a připravený. Nechali si poslat jeden balíček s jídlem do motelu Eagle Plains, který leží přesně uprostřed mezi Dawsonem a Inuvikem, ale přijeli tam dřív než balíček, tak nám řekli, že si ho můžem vyzvednout. K motelu jsme přijeli pár dní nato a balíček nám vydali. Jsme jim teď pořádně zavázáni, pač jsme v tom balíčku našli spoustu dobrot, muselo to stat majlant. Ale zas jsme si řekli, že si někdo pochutnal na našem balíčku, co jsme si nechali poslat ze San Pedro de Atacama do Bolívie a nikdy jsme ho nenašli.

Podzim už dorazil na Dempster

Kamarádi na cestě, motorkáři z Idaho

Po Eagle Plains to bylo už jen 40 km k Severnimu polárnimu kruhu. Dojeli jsme tam kolem deváté, akorát včas. Začalo opět pršet a to pořádně. Schovali jsme se na záchodech - mělo to střechu široko daleko a naštěsti to po hodině přešlo, tak jsme se mohli navečeřet a postavit stan. Naše první a zřejmě poslední kempování na polárním kruhu. Ráno byla pořádná zima, ale nepršelo. Dali jsme si v klidu snídani, bylo nadherné pohodové ráno. Když jsme si tak pochutnávali na těch dobrůtkách, najednou v dálce vidíme, jak se k nám blíží vrtulník a sleduje jedno auto těsně nad ním ve vzduchu, pak chvíli kroužilo nad námi, než dosedlo kousek od nás a pak se přidalo dalších pět trucků. Najednou na parkovišti byla spousta lidí, kteří si fotili ceduli a pak vytáhli i kameru a natáčeli jakýsi reklamní spot. Zvukaž nám řekl, že to je pro jednu reklamu, ale moc jsme z něho nedostali. Bylo to dost tajemné. Stejně tak, jak se najednou zjevili, tak i po méně než hodině zmizeli a my tam opět zůstali sami.

Krajina okolo Severního polárního kruhu, jak namalovaná

Stanování na Severním polárním kruhu

Čekal nás nádherný i když trochu náročný přejezd přes arktickou tundru až k průsmyku Wright Pass, kterým jsme vstoupili do Severozapadnich teritorii (Northwest Territories), poslední kanadské provincie s hlavnim městem Yellowknife. Naštěstí tento den nepršelo a to bylo dobře. I tak to bylo dost náročné, připadalo nám, že furt šlapem nahoru. Věděli jsme ale že to jsou poslední kopce a vůbec poslední kilometry, takže jsme se snažili si to vychutnat.

Jako tenkrát v Argentině

Lední medvěd nás vítá v Severozápadních teritorií

Lední medvěd je vidět všude v SZT

Výhledy ale stály za to. Krajina se dost změnila, od té doby co jsme vyjeli z Dawson City. Od nekonečných lesů, přes zakrslé borealské lesy až po úžasně barevnou tundru. Připomněli jsme si naše začátky v Patagonii a vůbec hodně momentů z celé Panamericany, Dempster Highway pro nás představovala takovou rekapitulaci posledních 17 měsíců.

Arktická tundra za polárním kruhem

A ty nekonečné výhledy

Z průsmyku jsme pak sjeli z Richardson Mountains dolů k deltě řeky Mackenzie. Trvalo nám dva dny, než jsme jí přejeli k Inuviku. S rozlohou tisíce km2 delta Mackenzie patří mezi největší delty na světě. Poslední noc před Inuvikem jsme přespali opět v jedné boudě, pěkně v suchu. Večer začalo jak jinak než pršet a pršelo celou noc a nakonec i celý další den. Skvělý základ pro pořádně bahnitou cestu.

Jezírka v deltě Mackenzie

První převoz - přes řeku Peel

Opět jsme byli vděčný boudě, kde jsme se mohli v klidu najíst, přespat a připravit na cestu. Poslední den na Panamericaně jsme vyjeli pozdě, až kolem 11 hod. Přes řeku Maackenzie, třetí nejdelší řeku Severní Ameriky, jsme se svezli převozem a pak víceméně po rovině směřovali k Inuviku. Jak ale pršelo, cesta byla blátivá, podmáčená, a jelo se po ní děsně blbě. Bláto se lepilo na kola, na brašny, měli jsme ho úplně všude. Ten den jsme to opravdu chtěli dojet, takže jsme jen šlapali a šlapali, snili o bazénu se saunou, který na nás čeká v Inuviku a jedli sušený maso a ovoce a arašídy, abysme měli dostatek síly. Zastavovali jsme jen krátce a v sedm večer u jednoho kempu na rychlý "oběd". Potkali jsme tam dva motorkáře z Idaho, se kterými jsme mluvili uz dřív na cestě. Jako v Patagonii, kde člověk potkává na cestě stále ty samé lidi. Vzdali to a v kempu čekali až přestane pršet. Potkali jsme je pak ještě několikrát v Inuviku, tak jsme si to mohli všechno v klidu vyříkat. Pochopili jsme, že i na motorce to není žádná slast.

Poslední spaní na Panamericaně bylo pěkně v suchu

Druhý převoz - přes řeku Mackenzie

O půl deváté večer jsme vyjeli dál, chtěli jsme to ten den opravdu dojet. Byla neděle a dobře by se to pamatovalo. Zbývalo 50 km a světlo bylo dlouho, až do jedenácti bylo krásně vidět, až pak se začalo šeřit a o půlnoci už bylo šero, ale ne úplná tma. Jen jsme si říkali, že my to vydržíme, at to vydrží i naše kola. V tu chvíli, když jsem šlapal do kopce, mi prasknul, doslova explodoval, zadní plášť. Pěkně mě to vylekalo, nezbývalo než to vyměnit. Naštěstí jsem si pořídil v Calgary nový. Podminky ale snad byly ty nejhorší: šero, studený vítr, déšť a všudypřítomné bahno. V rekordním čase jsem to vyměnil bahno nebahno. Par lidí u nás zastavilo, jestli se neco neděje, zvládli jsme to a mohli jsme pokračovat.

Chvíli po této fotce bouchnul plášť

Po několika km jsme najednou vjeli na asfalt. To bylo něco neuvěřitelného, něžného jako první polibek. Vypadalo to, že město už je blízko, ale nějak se nám stále oddalovalo, navíc nás vítr nepouštěl dál. Jakoby Inuvik nás u sebe nechtěl a my jsme se tam tak těšili. Trpělivost růže přináší a my jsme nakonec do Inuviku dojeli - bylo půl druhé ráno.

Dojeli jsme tam doslova z posledních sil. Počasí jak na severním pólu, ale nám to už bylo jedno. Vychutnali jsme si ten pocit toho našeho malého vítězství.

Vyspali jsme se pod stanem v jednom parku a další den jsme se fotili, zašli do infocentra a na pořádné jídlo - kuřátko snad v nejsevernějším KFC na světě.

Na konci cesty s motorkáři z Idaho

Eskimácký kostel v Inuviku

Naše cesta po americkém kontinentě skončila až v daleké severní Arktice, takřka na břehu Severního ledového océanu

sobota 16. srpna 2014

Po Yukonu z Watson Lake do Dawson City

Watson Lake > Whitehorse > Dawson City

980 km

9 dní

Watson Lake bylo naše první město na cestě po Yukonu a Dawson City třetí a poslední. Yukonské teritorium je jedno z nejméně lidnatých kanadských provincií, ale rozlohou je srovnatelně velké jako Francie. Až do konce XIX. století bylo součástí Severozápadních teritorií, ale po objevení zlata na řece Klondike vznikla nová province Yukon s hlavním městem Dawson City.

Typický obchůdek na cestě po Yukonských odlehlých oblastech

Výměna informací o dalších kilometrech s ostatními cyklisty

Z Watson Lake do Dawson City nám cesta zabrala 9 dní, z toho jeden den jsme odpočívali ve Whitehorse. Během skoro 1 000 km jsme projeli jen třemi městy a kolem několika benzínek.

Hned při výjezdu z města jsme zahlédli černého medvěda, schovnaného v křoví a všimli jsme si ho až na poslední chvíli. Ten den jsme jich nakonec viděli asi pět, všichni medvědi byli zaměstaný sbíráním borůvek. Po 20 km u řeky Upper Liard jsme se zastavili v restauraci pozdravit Češku, co tam vaří česká a středoevropská jídla. Ve Watson Lake nám o ní řekli v infocentru a podle jídelního lístku to tak i vypadalo. Dostali jsme chuť na český řízek, ale zrovna byla neděle - brunch - a to znamená palačinky a vajíčka. Bohužel na nás paní domácí neměla čas, tak jsme se jen pozdravili a pak zas pokračovali dál k Whitehorse.

Je to krásný pocit vidět hrdě vlát českou vlajku

I když po cestě nejsou žádné vesnice, místa k přespání je spousta: veřejné kempy, rekreační místa, odpočinková parkoviště, různá stavení silničářů, přístupová místa k říčním tokům atd. Do Dawson City jsme zkusili snad všechny možnosti, nejvíc se nám však zalíbilo v přístřeškách v kempech. Jedno ráno se to vyplatilo, protože pršelo, a než jsme se stihli najíst a připravit na cestu, tak přestalo.

Každý Yukonský veřejný kemp má k dizpocicí přístřešek s kamny

Snažili jsme se využít co nejvíc dlouhé dny. Až 12 hodin jsme mohli být na cestě, člověk se nakonec dřív unaví, než zapadne slunce. Čím víc jsme se blížili k Aljašce, tím delší jsme měli dny. V Dawson City byl ten den dlouhý asi 17 hodin. Půlnoční slunce asi ale už neuvidíme. Jeremie, francouzský cyklista, kterého jsme poprvé potkali v Yellowstonu a pak náhodně v Dawson City, nám řekl, že do Inuviku přijel zhruba před týdnem ve dvě ráno a slunce bylo těsně nad horizontem. Teď už je ale na to pozdě.

Jeremiho jsme poprvé potkali v Yellowstonu. Je to první cyklista, kterého jsme potkali a který jel to samé: z Ushuaia na sever k Arktickému oceánu

Až do Marsh Lake jsme měli spíš protivítr, někdy pěkně protivný. Aspoň byly všude kolem nás lesy, které trochu tlumily rychlost větru. Od Marsh Lake, které už je takovým předměstím Whitehorse a dál do Dawson Lake jsme si konečně po dlouhé době užívali skvělého větru do zad. Člověka pak ta cyklistika opět začne bavit.

U Marsh Lake jsme zůstali u Patricie přes cyklistickou komunitu a bylo to příjemné zastavení před Whitehorsem.

Whitehorse je hlavním městem Yukonu. Poté, co byla otevřena v 50. letech Aljašská silnice pro veřejnost a z Whitehorse se stal důležitý dopravní uzel Yukonu, se hlavní město přesunulo sem. Strávili jsme zde asi dva dny - nakoupili jsme si pořádné zásoby jídla na další týdny a součástky na kola a odpočinuli jsme si v Canada Games Centre. Za 7 dolarů si unavený turista může dopřát bazén, saunu, páru, divokou řeku, vířivku a tobogán a to na celý den. Milujeme kanadský bazény - jsou levný, neomezený, bez lidí a skvěle zařízený.

Most přes řeku Yukon, třetí nejdelší řeku Severní Ameriky.

V jižním Yukonu vládnou nekonečné lesy

Až do Dawson City jsme se krásně svezli s větrem. I když nás čekala na Klondike highway hodně stoupání, stavby na cestách a některé úseky s hlubokým štěrkem, tak dobře se nám už hodně dlouho nejelo. A k tomu, když připočteme 17 hodin světla, výsledkem je skoro 500 km za tři dny. Taky na nás měla čekat spousta sobů na této cestě, ukázal se nám “jen” jeden Grizzly. Stál na zadních a důkladně si nás prohlédnul, jak jsme kolem něho projeli. Zhruba v polovině cesty jsme se zastavili v Pelly Crossing na oběd. Bylo zde pár domů a jeden obchod, kde se scházeli místní lidé patřící mezi “První národy”.Trochu nám to připomělo Bolivii, kde na vesnicích bydleli jen původní obyvatelé.

Veselé dřevenné domky nás vítaly v Dawsonu

Do Dawson City jsme přijeli večer kolem pů desátý večer. Ani se to nezdálo, slunce bylo ještě na obzoru. Krasně osvětlovalo staré opravené domy, které tu vyrostly během zlaté horečky. Zlato dokázalo i do těchto končin přitáhnout desetitisíce lidí z celého světa, v roce 1898 tu žilo podle odhadů přes 30 000 obyvatel. Nejprve zde první zlatokopové museli spát pod stanem ale zanedlouho se z Dawsonu stalo na tu dobu moderní prosperující město, které mělo vymoženosti, jaké neměla leckterá města více na jihu (elektřína, veřejné osvětlení). Zřejmě na každého dýchne atmosféra kdysi slavného bohatého zlatokopeckého města při procházce zaprášenými ulicemi. Každopádně pro nás byl Dawson posledním zastavením v Kanadě. Aljaška, poslední stát na Panamericaně, už klepe na dveře !

Na návštěvě u Švýcara na požární věži na kopci nad Dawson City. Odtud je nádherný výhled do údolí řeky Yukon

neděle 3. srpna 2014

Po Alaska highway do Yukonu

Fort Nelson > Summit Lake > Liard River > Watson Lake

- 6 dní

- 532 km a 4 553 m. převýšení

Plánovali jsme to přejet za pět dní, ale nakonec se to protáhlo na šest: neustálá stoupání, ranní neochota vylézt ze spacáku a milé překvapení po cestě - přírodní lázně v Liard river.

Některé úseky dost prášili, zejména když kolem nás rychle profrčel truck.

Z Fort Nelson jsme vyjeli v neděli 27. července. Ten den a ten následující jsme potkali tolik cyklistů, jako za celou dobu od vstupu do Mexika. Už při nákupu v jediném supermarketu ve městě jsme mluvili s cyklistkou z Holandska, při výjezdu z města u infocentra s cyklistou z Colorada a pár km před prvním noclehem jsme potkali přímo celou rodinu - Quebečanku, Francouze s malým dítětem v traileru. Vyjeli z Anchorage a mají namířeno do Ushuai, odkud my jsme před 16 měsíci vystartovali. Mají to celý před sebou a moc jím držíme palce. Než tam dojedou, jejich dítě už bude pomalu zralý do 1. třídy. Poradili nám jedno místo - opuštěnou benzínku, kde bysme mohli přenocovat. Majitelé odešli zřejmě v roce 2005 (našli jsme tam kalendář z tohoto roku) a nikdo zatím o ni neprojevil zájem. Dohromady pět takových smutných benzínek - motelů jsme viděli na cestě mezi Fort Nelson a Watson Lake.

Jedna ze čtyř opuštěných benzinek,

která nám poskytla skvělé útočiště

Další den nás čekal dlouhý táhlý kopec na Summit Pass. Navíc jsme museli přejet přes dvě stavby. Přes první stavbu auta jela po půlhodinovém intervalu s doprovodným autem, ale nás nechali přejet jen s reflexní vestou, protože stavba měřila jen 6 km a byla dost široká. Přes druhou stavbu, která měřila 16 km a vedla do kopců přes úzká místa, nás už nechtěli pustit, protože by to bylo dost nebezpečný a nabídli nám odvoz autem. To jsme samozřejmě nemohli přijmout, tak jsme se domluvili, že nás doprovodí a tak jsme po druhé na naší cestě měli eskort (poprvé to bylo v Mexiku poslední den).

Úspěšně jsme se tak vydrápali až k Summit Pass, kde se rozkládalo nádherné jezero Summit Lake. Chtěli jsme přespat v kempu na břehu jezera, ale chtěli po nás 16 dolarů za místo na stan, což nám přišlo nekřesťanské, tak jsme se zvedli a vrátili o pár set metrů zpátky k opuštěné benzince s motelem, kterého jsme si všimli po cestě ke kempu. K našemu překvapení nebyl úplně opuštěný, v okně jsme zahlédli jak nějakého ducha jednu postavu. Postava pochvíli vylezla ven a přivítala nás. Byl to Polák, který tam před několika lety našel útočiště. Prý tady už hostil několik návštěv, i z Česka mu přijeli turisté. Ukazál nám pokoj s postelí, matrací a kamny. Ani to tam nesmrdělo po plísni, jako kdyby to zavřeli teprve před rokem. Pro nás to byla paráda - už druhá noc na matracích se střechou nad hlavou.

Další opuštěná bezinka u Summit Lake,

kde jsme opět našli střechu nad hlavou

Čtvrtý den jsme si dopřáli pořádnou koupel. Zastavili jsme se u přírodních lázní Liard River. Tady jsme zapomněli na všechny strasti cyklisty a užívali si slasti turisty- koupel v příjěmně horké vode. Američtí vojáci, co stavěli v roce 1942 obdivuhodnou rychlostí cestu na Aljašku (každý den se posunuli o osm mil a celá cesta v délce 1500 mil byla postavena za 8 měsíců), se tu skoro každý den koupali. Jen jeden den v týdnu se tu mohly koupat ženský. Dneska vojáky vystřídali turisti, kteří se tu zastavují na cestě na Aljašku a namáčí své unavené cestovatelské kosti.

Skvělá koupel v Liard River Hot Springs

Kempování na odpočívadle u Muncho Lake

Celá trasa mezi Fort Nelson a Watson Lake je jedno velké safari. U cesty se postupně představují medvědi, bizoni, sobi, losy, lišky a vlci. Bear spray (pepřák proti mědvědům) se rozhodně vyplatil, protože jich je tu opravdu hodně. Dokonce jsme měli “štěstí” i na medvědici s mládětem. Je to rozhodně velký zážitek, i když v bezpečí auta bychom si to vychutnali asi víc.

Neustále se musí sledovat, co se děje na cestě

Co kdyby se objevil takový bizon, který může vážit i tunu

Medvídci s v létě pochutnávají na lesních jahodách

Jak jsme se blížili k Watson Lake a oddalovali od Fort Nelson, zásoby jídla se postupně zeštihlovali, až se muselo lovit hluboko v brašnách pro nějaké ty konzervy a pytliky. U zastávky Fireside asi 130 km před Watson Lake jsme pro změnu zalovili v peněženkách a objednali si nejlepší hamburgery na Alaska Highway. Paní nám připravila pořádnou porci a v nás to zmizelo jako nic. Moc jsme poděkovali a nechali vzkaz na přívěsu, jak nás o to požádala. Otevřeli teprve před měsícem a skoro celá jedna stěna už byla popsaná. Tím jsme se rozloučili s BC a ten den na večer vjeli do Yukonu. Na krajině to nebylo znát, všude stále lesy a obrovská řeka vedle nás (Liard River), ale ten pocit, že už jsme překročili 60. rovnoběžku, která tvoří hranici mezi BC a Yukonem, byl silný.

Další den 1. srpna 2014 jsme konečně přijeli do Watson Lake - vstupní brány Yukonu. Není to nic než pár restaurací, motelů, RV parků, jednoho obchodu a benzinky a skvělého infocentra. Nakoupili jsme si tady (další město je až Whitehorse za 430 km), zaplavali si v jezeře s jediným venkovním toboganem v Yukonu a odpočinuli si na další cestu a jak je tady zvykem už od roku 1942, nechali jsme v lese značek u infocentra směrovku s naší domovinou.