Po Alaska highway do Yukonu

Fort Nelson > Summit Lake > Liard River > Watson Lake

-          6 dní

-          532 km a 4 553 m. převýšení

Plánovali jsme to přejet za pět dní, ale nakonec se to protáhlo na šest: neustálá stoupání, ranní neochota vylézt ze spacáku a milé překvapení po cestě - přírodní lázně v Liard river.

Některé úseky dost prášili, zejména když kolem nás rychle profrčel truck. 

Z Fort Nelson jsme vyjeli v neděli 27. července. Ten den a ten následující jsme potkali tolik cyklistů, jako za celou dobu od vstupu do Mexika. Už při nákupu v jediném supermarketu ve městě jsme mluvili s cyklistkou z Holandska, při výjezdu z města u infocentra s cyklistou z Colorada a pár km před prvním noclehem jsme potkali přímo celou rodinu - Quebečanku, Francouze s malým dítětem v traileru. Vyjeli z Anchorage a mají namířeno do Ushuai, odkud my jsme před 16 měsíci vystartovali. Mají to celý před sebou a moc jím držíme palce. Než tam dojedou, jejich dítě už bude pomalu zralý do 1. třídy. Poradili nám jedno místo - opuštěnou benzínku, kde bysme mohli přenocovat. Majitelé odešli zřejmě v roce 2005 (našli jsme tam kalendář z tohoto roku) a nikdo zatím o ni neprojevil zájem. Dohromady pět takových smutných benzínek - motelů jsme viděli na cestě mezi Fort Nelson a Watson Lake.

Jedna ze čtyř opuštěných benzinek, 

která nám poskytla skvělé útočiště

Další den nás čekal dlouhý táhlý kopec na Summit Pass. Navíc jsme museli přejet přes dvě stavby. Přes první stavbu auta jela po půlhodinovém intervalu s doprovodným autem, ale nás nechali přejet jen s reflexní vestou, protože stavba měřila jen 6 km a byla dost široká. Přes druhou stavbu, která měřila 16 km a vedla do kopců přes úzká místa, nás už nechtěli pustit, protože by to bylo dost nebezpečný a nabídli nám odvoz autem. To jsme samozřejmě nemohli přijmout, tak jsme se domluvili, že nás doprovodí a tak jsme po druhé na naší cestě měli eskort (poprvé to bylo v Mexiku poslední den).

Úspěšně jsme se tak vydrápali až k Summit Pass, kde se rozkládalo nádherné jezero Summit Lake. Chtěli jsme přespat v kempu na břehu jezera, ale chtěli po nás 16 dolarů za místo na stan, což nám přišlo nekřesťanské, tak jsme se zvedli a vrátili o pár set metrů zpátky k opuštěné benzince s motelem, kterého jsme si všimli po cestě ke kempu. K našemu překvapení nebyl úplně opuštěný, v okně jsme zahlédli jak nějakého ducha jednu postavu. Postava pochvíli vylezla ven a přivítala nás. Byl to Polák, který tam před několika lety našel útočiště. Prý tady už hostil několik návštěv, i z Česka mu přijeli turisté. Ukazál nám pokoj s postelí, matrací a kamny. Ani to tam nesmrdělo po plísni, jako kdyby to zavřeli teprve před rokem. Pro nás to byla paráda - už druhá noc na matracích se střechou nad hlavou.

Další opuštěná bezinka u Summit Lake,

kde jsme opět našli střechu nad hlavou

Čtvrtý den jsme si dopřáli pořádnou koupel. Zastavili jsme se u přírodních lázní Liard River. Tady jsme zapomněli na všechny strasti cyklisty a užívali si slasti turisty- koupel v příjěmně horké vode. Američtí vojáci, co stavěli v roce 1942 obdivuhodnou rychlostí cestu na Aljašku (každý den se posunuli o osm mil a celá cesta v délce 1500 mil byla postavena za 8 měsíců), se tu skoro každý den koupali. Jen jeden den v týdnu se tu mohly koupat ženský. Dneska vojáky vystřídali turisti, kteří se tu zastavují na cestě na Aljašku a namáčí své unavené cestovatelské kosti.

Skvělá koupel v Liard River Hot Springs

Kempování na odpočívadle u Muncho Lake

Celá trasa mezi Fort Nelson a Watson Lake je jedno velké safari. U cesty se postupně představují medvědi, bizoni, sobi, losy, lišky a vlci. Bear spray (pepřák proti mědvědům) se rozhodně vyplatil, protože jich je tu opravdu hodně. Dokonce jsme měli “štěstí” i na medvědici s mládětem. Je to rozhodně velký zážitek, i když v bezpečí auta bychom si to vychutnali asi víc.

Neustále se musí sledovat, co se děje na cestě

Co kdyby se objevil takový bizon, který může vážit i tunu

Medvídci s v létě pochutnávají na lesních jahodách

Jak jsme se blížili k Watson Lake a oddalovali od Fort Nelson, zásoby jídla se postupně zeštihlovali, až se muselo lovit hluboko v brašnách pro nějaké ty konzervy a pytliky. U zastávky Fireside asi 130 km před Watson Lake jsme pro změnu zalovili v peněženkách a objednali si nejlepší hamburgery na Alaska Highway. Paní nám připravila pořádnou porci a v nás to zmizelo jako nic. Moc jsme poděkovali a nechali vzkaz na přívěsu, jak nás o to požádala. Otevřeli teprve před měsícem a skoro celá jedna stěna už byla popsaná. Tím jsme se rozloučili s BC a ten den na večer vjeli do Yukonu. Na krajině to nebylo znát, všude stále lesy a obrovská řeka vedle nás (Liard River), ale ten pocit, že už jsme překročili 60. rovnoběžku, která tvoří hranici mezi BC a Yukonem, byl silný.

Další den 1. srpna 2014 jsme konečně přijeli do Watson Lake - vstupní brány Yukonu. Není to nic než pár restaurací, motelů, RV parků, jednoho obchodu a benzinky a skvělého infocentra. Nakoupili jsme si tady (další město je až Whitehorse za 430 km), zaplavali si v jezeře s jediným venkovním toboganem v Yukonu a odpočinuli si na další cestu a jak je tady zvykem už od roku 1942, nechali jsme v lese značek u infocentra směrovku s naší domovinou.

Do Kunratic je to přímou čárou blíž, než to Ushuaia.

Z Mladé Boleslavi se na návštěvu Watson Lake lépe připravili