Dawson City > Eagle Plains > Inuvik
- 8 dní
- 788 km
 |
| Tímto mostem přes zlatou řeku Klondike vjíždíme na dobrodružnou cestu jménem Dempster |
Řekněme, že to byl asi nejnáročnější úsek v Severní Americe. Z Dawson City, kam jsme se vrátili poté, co nás nepustili přes hranice, jsme vyjeli v neděli 17. srpna 2014 odpoledne kolem druhé hodiny. Zrovna ten den foukal silný východni vítr, prvních 40 km jsme jeli děsne pomalu. Jakmile se vítr ustálil, tak pro změnu začalo pršet. Přestalo až za několik dní. Aspoň jsme se mohli občas schovat před deštěm a přečkat noc v suchu. První noc jsme zůstali v jedné boudě, nejspíš opuštěné. Zpočátku to vypadalo kolem boudy a vevnitř dost strašidelně a uvnitř to smrdělo zatuchlinou, ale po nějaké době jsme si na to zvykli. Jen jsme tam nechtěli najít nic, co bysme nechtěli.
 |
| Takovou roztomilou, a zároveň trochu strašidelnou chatku jsme našli u cesty |
 |
| První noc jsme tak přečkali v suchu |
Dalši den ráno opět pršelo. Byli jsme ale rádi, ze se můžeme v suchu nasnídat a připravit na cestu, tzn. všechno nepromokavé na sebe: kalhoty, bundu, pytlíky z obchodu na nohy a igelitové rukavice na ruce. Ten den jsme stoupali přes Tombstone park k průsmyku, k nejvyššímu bodu na Dempster highway (1 320 m.n.m.). Stromy se vytratily a nám to tam připadalo jak na Ohňové zemi, kde jsme začali - barevné zakrslé keře a nádherné výhledy na okolní kopce.
 |
| I přes to deštivé počasí se objevil kouzelný západ slunce |
 |
| Cesta jen pro otrlé cyklisty |
Jak neustále pršelo, z cesty se stalo jedno velký bláto. I když tudy moc aut nejezdí, v podstatě jen turisté a pár zásobovacích kamiónů, tak se to po několika dnech pěkně rozrylo, že jsme měli bláto až za ušima. Během jedné pauzy, kdy přestalo nachvíli pršet, jsme potkali naše poslední cyklisty - Amandu a Andrewa z Vancouveru. Vyjeli před týdnem z Inuviku a v plánu mají dojet až na konec světa do Ushuai. Bylo vidět, že jsou pěkně namotivovaný a připravený. Nechali si poslat jeden balíček s jídlem do motelu Eagle Plains, který leží přesně uprostřed mezi Dawsonem a Inuvikem, ale přijeli tam dřív než balíček, tak nám řekli, že si ho můžem vyzvednout. K motelu jsme přijeli pár dní nato a balíček nám vydali. Jsme jim teď pořádně zavázáni, pač jsme v tom balíčku našli spoustu dobrot, muselo to stat majlant. Ale zas jsme si řekli, že si někdo pochutnal na našem balíčku, co jsme si nechali poslat ze San Pedro de Atacama do Bolívie a nikdy jsme ho nenašli.
 |
| Podzim už dorazil na Dempster |
 |
| Kamarádi na cestě, motorkáři z Idaho |
Po Eagle Plains to bylo už jen 40 km k Severnimu polárnimu kruhu. Dojeli jsme tam kolem deváté, akorát včas. Začalo opět pršet a to pořádně. Schovali jsme se na záchodech - mělo to střechu široko daleko a naštěsti to po hodině přešlo, tak jsme se mohli navečeřet a postavit stan. Naše první a zřejmě poslední kempování na polárním kruhu. Ráno byla pořádná zima, ale nepršelo. Dali jsme si v klidu snídani, bylo nadherné pohodové ráno. Když jsme si tak pochutnávali na těch dobrůtkách, najednou v dálce vidíme, jak se k nám blíží vrtulník a sleduje jedno auto těsně nad ním ve vzduchu, pak chvíli kroužilo nad námi, než dosedlo kousek od nás a pak se přidalo dalších pět trucků. Najednou na parkovišti byla spousta lidí, kteří si fotili ceduli a pak vytáhli i kameru a natáčeli jakýsi reklamní spot. Zvukaž nám řekl, že to je pro jednu reklamu, ale moc jsme z něho nedostali. Bylo to dost tajemné. Stejně tak, jak se najednou zjevili, tak i po méně než hodině zmizeli a my tam opět zůstali sami.
 |
| Krajina okolo Severního polárního kruhu, jak namalovaná |
 |
| Stanování na Severním polárním kruhu |
Čekal nás nádherný i když trochu náročný přejezd přes arktickou tundru až k průsmyku Wright Pass, kterým jsme vstoupili do Severozapadnich teritorii (Northwest Territories), poslední kanadské provincie s hlavnim městem Yellowknife. Naštěstí tento den nepršelo a to bylo dobře. I tak to bylo dost náročné, připadalo nám, že furt šlapem nahoru. Věděli jsme ale že to jsou poslední kopce a vůbec poslední kilometry, takže jsme se snažili si to vychutnat.
 |
| Jako tenkrát v Argentině |
 |
| Lední medvěd nás vítá v Severozápadních teritorií |
 |
| Lední medvěd je vidět všude v SZT |
Výhledy ale stály za to. Krajina se dost změnila, od té doby co jsme vyjeli z Dawson City. Od nekonečných lesů, přes zakrslé borealské lesy až po úžasně barevnou tundru. Připomněli jsme si naše začátky v Patagonii a vůbec hodně momentů z celé Panamericany, Dempster Highway pro nás představovala takovou rekapitulaci posledních 17 měsíců.
 |
| Arktická tundra za polárním kruhem |
 |
| A ty nekonečné výhledy |
Z průsmyku jsme pak sjeli z Richardson Mountains dolů k deltě řeky Mackenzie. Trvalo nám dva dny, než jsme jí přejeli k Inuviku. S rozlohou tisíce km2 delta Mackenzie patří mezi největší delty na světě. Poslední noc před Inuvikem jsme přespali opět v jedné boudě, pěkně v suchu. Večer začalo jak jinak než pršet a pršelo celou noc a nakonec i celý další den. Skvělý základ pro pořádně bahnitou cestu.
 |
| Jezírka v deltě Mackenzie |
 |
| První převoz - přes řeku Peel |
Opět jsme byli vděčný boudě, kde jsme se mohli v klidu najíst, přespat a připravit na cestu. Poslední den na Panamericaně jsme vyjeli pozdě, až kolem 11 hod. Přes řeku Maackenzie, třetí nejdelší řeku Severní Ameriky, jsme se svezli převozem a pak víceméně po rovině směřovali k Inuviku. Jak ale pršelo, cesta byla blátivá, podmáčená, a jelo se po ní děsně blbě. Bláto se lepilo na kola, na brašny, měli jsme ho úplně všude. Ten den jsme to opravdu chtěli dojet, takže jsme jen šlapali a šlapali, snili o bazénu se saunou, který na nás čeká v Inuviku a jedli sušený maso a ovoce a arašídy, abysme měli dostatek síly. Zastavovali jsme jen krátce a v sedm večer u jednoho kempu na rychlý "oběd". Potkali jsme tam dva motorkáře z Idaho, se kterými jsme mluvili uz dřív na cestě. Jako v Patagonii, kde člověk potkává na cestě stále ty samé lidi. Vzdali to a v kempu čekali až přestane pršet. Potkali jsme je pak ještě několikrát v Inuviku, tak jsme si to mohli všechno v klidu vyříkat. Pochopili jsme, že i na motorce to není žádná slast.
 |
| Poslední spaní na Panamericaně bylo pěkně v suchu |
 |
| Druhý převoz - přes řeku Mackenzie |
O půl deváté večer jsme vyjeli dál, chtěli jsme to ten den opravdu dojet. Byla neděle a dobře by se to pamatovalo. Zbývalo 50 km a světlo bylo dlouho, až do jedenácti bylo krásně vidět, až pak se začalo šeřit a o půlnoci už bylo šero, ale ne úplná tma. Jen jsme si říkali, že my to vydržíme, at to vydrží i naše kola. V tu chvíli, když jsem šlapal do kopce, mi prasknul, doslova explodoval, zadní plášť. Pěkně mě to vylekalo, nezbývalo než to vyměnit. Naštěstí jsem si pořídil v Calgary nový. Podminky ale snad byly ty nejhorší: šero, studený vítr, déšť a všudypřítomné bahno. V rekordním čase jsem to vyměnil bahno nebahno. Par lidí u nás zastavilo, jestli se neco neděje, zvládli jsme to a mohli jsme pokračovat.
 |
| Chvíli po této fotce bouchnul plášť |
Po několika km jsme najednou vjeli na asfalt. To bylo něco neuvěřitelného, něžného jako první polibek. Vypadalo to, že město už je blízko, ale nějak se nám stále oddalovalo, navíc nás vítr nepouštěl dál. Jakoby Inuvik nás u sebe nechtěl a my jsme se tam tak těšili. Trpělivost růže přináší a my jsme nakonec do Inuviku dojeli - bylo půl druhé ráno.
Dojeli jsme tam doslova z posledních sil. Počasí jak na severním pólu, ale nám to už bylo jedno. Vychutnali jsme si ten pocit toho našeho malého vítězství.
Žádné komentáře:
Okomentovat