Panamericana en bici

sobota 26. dubna 2014

Jižní Mexiko

Ciudad Hidalgo - Tapachula - La Ventosa - Sayula de Aleman - La Tinaja - Puebla - Pachuca - Tula - Queretaro

Stát Chiapas u hranice s Guatemalou je nejzelenější stát v Mexiku

Bohužel nebyl čas po cestě se déle zdržovat, poněvadž jsme měli domluvený sraz s mojí sestrou Evelýnou kolem 20. března 2014 v Querétaru, kde nově bydlí moje sestřenice Olesya se svým mexickým manželem Jonathanem. Do Mexika jsme vstoupili 9. března večer a měli jsme 11 dní na to přejet jižní Mexiko. 1 422 km od hranic po Queretaro jsme nakonec zvládli za 12 dní.

Spousta mangovníků se zralým mangem, některé exempláře jsme přivezli až do Queretara

Do Mexika jsme vstoupili z Guatemaly přes hraniční přechod Ciudad Hidalgo. Hned další den jsme chtěli ochutnat typické mexické jídlo a tak jsme si objednali v jedné taquerii v Tapachule několik tacos. Pálilo to tak, že jsme skoro ani nemohli dýchat a vůbec to nešlo ničím zapít, ani výborná domácí limonáda nepomohla.

Zakuklený šťastný Pepa s brýlemi

Další zkouškou ohně jsme prošli den na to. Jedeme pěkně za sebou v pomalém tempu, když tu náhle slyším kolem sebe bzukot a dostávám jedno žihadlo za druhým. Pepa ještě za jízdy na mě křičel, že mám celé záda obalené včelami. Odhodil jsme kolo a strhl ze sebe tričko a pelášil kupředu a odháněl včely. Podařilo se mi zdrhnout, i když s deseti žihadly po celém těle. Ale co s kolem? Zřejmě nás někdo pozoroval, jak bojujeme se včelama, protože nám donesli odhozená kola, přitom taky musely jich pár dostat. Postrádali jsme jen Pepovi optické brýle. Parkrát se Pepa pokoušel dojít na ono místo, ale pokaždé ho napadli, a dělníky taky. Až nás napadlo použít kuklu, kterou jsme se chránili před patagonským větrem a zabralo to a brýle se naštěstí našly.

V Chiapasu byla veliká žízeň

Protivětrná opatření - díry na dopravních značkách

Les španělských větráků

Další překážkou na cestě do Querétaro byl vítr. Ten nás zastihl v místě, kterému se říká Isthmo. To je nejužší místo mezi Karibikem a Pacifikem a přes tento úzký pás se vyrovnávají tlaky obou moří, což má za následek vítr jak blázen a to v obou směrech. Nás zaskočil zamozřejmě v opačném směru. Přesně podle předpovědi vítr dorazil už během noci. Spali jsme zrovna v zastřešeném patiu obecního domu v Niltepecu. Občas to vypadalo, že to vezme střechu. Další den ráno z Niltepecu směrem na hlavní cestu se jelo pěkne s větrem, ale jak jsme se stočili na sever, nastal boj. Smýkalo to s námi, párkrát jsme museli zastavit, aby nás to neodhodilo. Neustále vyrovnávat říditka, soustředit se na jízdu, dost náročný úsek. Po 10 km od Niltepecu jsme přijeli ke stovkám obrovských větráků a po dalších 10 km k obci La Venta, která leží uprostřed lesa těchto velkých větráků. Zastavili jsme u stánku s občerstvením, kde se také napájelo pár Mexičanů. Bylo nám řečeno, že to co vidímě je jen zlomek plánovaného projektu, prý se plánuje vybudovat až 10 000 takových větráků. Dali se s námi do řeči, klasické otázky: odkud, kam, jak dlouho, kolikrát jsme měnili pláště. Jeden z nich nám nabídl, že můžeme u něho zůstat. Neváhali jsme ani minutu, vítr byl dost protivný a stejně bysme nikam s tím nedojeli. Podívali jsme se tak, jak bydlí a žijí obyčejní Mexičané. Na pozemku mají několik oddělených staveb rozprostřených podél zdi - kuchyň, záchod, pokoje na spaní, garáž. Uvnitř není moc nábytku, jen to základní, ale za to spousta fotek malých nebo dospívajících dětí. Jako v každé mexické rodině, jeden ze členů pracuje pro zbytek rodiny ve Spojených státech a posílá domů část výplaty, tak jako v tomto případě jeho sestra, která už tam je více jak desel let a zatím se nechystá domů, protože by se už zřejmě nemohla vrátit zpátky do USA. Nechybí samozřejmě obrovská vytuněná televize. Dali jsme si s nimi oběd, pozvali nas na výborné domácí pálivé mexické tortily. Zbytek dne jsme nadávali na vítr a četli si něco o Mexiku.

Ochutnávka pravých mexických tortil

Ráno na druhý den nebyly povětrnostní podmínky o nic lepší, ale další den válení jsme si už nemohli dovolit. I když nás nechtěl vítr a pan domácí pustit, vydali jsme se na cestu. Naštěstí stačilo jen překonat jeden průsmyk směrem ke Karibiku a za ním už vítr ubral na síle. V relativním klidu jsme se tak mohli přehopnout na karibskou stranu do Veracruz.

Příjemné přenocování v restauraci na půlce cesty pres Isthmu

Využili jsme rovného povrchu a větru dozad a mávnutím proutku jsme přejeli Veracruz. Poté nás čekal pořádný výšlap do centrálního pohoří okolo nejvyšších mexických sopek: Orizaba (5611 m.n.m.), Malinche (4460 m.n.m.), Popokatépetl (5452 m.n.m.), Iztaccihuatl (5220 m.n.m.). Vyšší nadmořská výška (kolem 2000 m.n.m.) se cítila hlavně ráno, kdy teplota k ránu dost poklesla. Jestliže ve Střední Americe a ve státech Chiapas, Oaxaca, Veracruz jsme se v noci potili a spali jen pod dekou z letadla, od tý doby, co jsme se vyhoupli do centrálního pohoří, jsme v podstatě každou noc vybalovali spacáky.

Všem je snad jasné, jak mají jet

Poslední dny před Queretarem jsme počítali každou hodinu a denního světla jsme využívali naplno. I když jsme objížděli Ciudad de Mexico relativně blízko ( vzdálený jsme byli asi 100 km), dali se najít klidné cesty bez aut a s pěknými výhledy na sopky, jezera, okolní krajinu. Např. trasa mezi Tlaxcala a Apan, kudy jezdí jen minimum aut, nabízí pěkné výhledy na město Tlaxcala, sopku Malinche a vede kolem malebných historických haciend (např. Bellavista). Další odpočinková trasa vede mezi San Agustin Tlaxiaca u Pachucy a Tlaxcoapan u Tuly. Do Tuly jsme nezajižděli, ale jeli jsme kolem rafinérských hradčan Pemex a bylo to dost cítit a také vidět z dálky asi 50 km.

Výšlap na centrální pohoří za Ciudad Mendoza

Poklidná cesta s výhledem na sopku Orizaba...

...a kolem jezer

Protože jsme chtěli dojet do Queretaro co nejříve, kde už na nás čekala moje sestra Evelýna s Olyesou, zbývajích 60 km jsme jeli po dálnici, snad nejvytíženější dálnici v Mexiku. Tento dost nepříjemný úsek jsme zvládli ani ne za tři hodiny a ještě před setměním jsme nakonec vjeli do Queretaro. Na benzince na začátku města jsme se zastavili na chvíli, abychom rozdýchali těch 60 km bez zastavení a napsali Oleysce, že do půl hodiny přijedeme. Měli jsme jejich souřadnice v GPS, tak nebyl problém najít její ulici. Zbývalo pár km, když najednou u cesty na parkovišti před Oxxo na nás kdosi začal pokřikovat. Byla to Evelýna, Olyesa a Jonathan, kteří zrovna vyšli z obchodu v momentě, kdy jsme kolem projíželi. Jaké to shledání a úleva, když jsme se všichni nakonec sešli.

Za poslední dva dny jsme najeli 350 km a byli jsme rádi, že jsme přijeli včas a že na týden můžeme odhodit kola.

Šťastné shlédání s Oleyskou a Jonathanem v Queretaro

čtvrtek 10. dubna 2014

400 km přes Guatemalu

Přes Guatemalu nám to trvalo pět dní, s tím že jsme se drželi hlavní pacifické cesty a vyjeli na otočku do hor: do města Antigua, jednoho ze tří hlavních měst Nového Španělska a k magickému jezeru Atitlan s početnou májskou komunitou.

339. den Středa 5. března 2014
(najeto 116 km, celkově 15 989 km)

Day 339 - Izalco > Chiquimulilla

Tento den Dan vytvořil nový rekord v počtu výměny duší, celkem 4x za 24 hodin jsem musel měnit duši. Vždy ale za to mohl samotný plášť, ze kterého občas vyleze drátek a prothrne duši. Holt od pláště z Číny v přepočtu asi za stovku nemůžu čekat zázraky. Tehdá v Peru ale nebylo na výběr. I tak se nám podařilo dojet na hranice s Guatemalou a bez žádných front a obstrukcí jsme vjeli do naší 12. země.
Platí se tu tzv. quetzaly, to je hodně vzácný pták, kterého je ale těžké spatřit. Místní centrální bance se ale tak zalíbil, že si propůjčila jeho jméno pro svojí měnu. Za výborný oběd - pupusy a pití jsme zaplatili dohromady 26 quetzalů, v přepočtu asi 65 korun.

340. den, čtvrtek 6 března 2014
(najeto 94 km, celkově 16 084 km)

Day 340 - Chiquimulilla > Antigua Guatemala

Neúprosné tropické slunce nás donutilo změnit denní režim. Poslední dobou, co projíždíme Střední Amerikou vstáváme už v pět hodin ráno a na cestu vyrážíme tak kolem 6. hodiny, kdy je ještě dýchatelno, ale už je světlo. Poté, co jsme projeli náš 16 000. km, jsme se rozhodli, že odbočíme a zajedeme do nádherného koloniálního města Antigua a k jezeru Atitlán. Museli jsme se sice vyškrábat z nuly do 1500 m.n.m., ale rozhodně to stálo za to. Antigua je skutečný koloniální klenot celé Střední Ameriky. Obklopená třemi sopkami (Agua, Fuego, Acatenango) se spoustou kostelů, kláštěrů, paláců, parků dělá z tohoto místa příjemnou zastávku v jinak chaotické a divoké Guatemale. Na první dojem je jasné, že to není úplně tak typická Guatemala kvůli různým nařízením v centru města, které zakazují pouliční prodej, zdobení fasád a jakékoli zásahy a na ulicích jsou spíš turisti, než místní. Je to taková skandinávská verze Guatemaly. Ale i tak se člověk vrátí do koloniálních časů, a s výhledem na okolní sopky je to dost fotogenické místo.

Před hostelem v Antigue

Zahrada klášteru v Antigue

Výhled na sopku Agua z ulice v Antigue

Náměstí v Antigue

341. den, pátek 7. března (najeto 47 km, celkově 16 131 km) -
342. den, sobota 8. března (najeto 103 km, celkově 16 234 km)

Day 341 - Antigua > Patzun

Z Antiguy jsme vyrazili směr jezero Atitlan, podle průvodce povinná zastávka každého cestovatele Guatemalou. Nebyl to úplně snadný přejezd. Nejprve děsný zážitek z Interamericany: spousta aut, agresivních řidičů a smradu, zejména přes město Chimaltenango a do toho neustálé stoupání. Pořádně jsme si oddechli, když jsme z ní mohli sjet a pokračovat po klidné cestě přes město Patzún, kde jsme přenocovali. Další den ráno jsme se probudili do pořádně studeného rána, po dlouhé době (od Kolumbie) jsme museli vytáhnout spacáky. Vzápětí jsme ale měli možnost se ohřát, a to, když jsme sjeli do jednoho kaňonu a poté zas z něho stoupali. Pak jsme jestě museli překonat ještě jeden kaňon, než jsme se dostali ke hraně jezera. Jejich překonání nám sebralo dost sil, ale je to nádherná podívaná a také jsme si mohli užívat čerstvého vzduchu a klidu. V podstatě jediný auta, které kolem nás projížděla, převážela delníky do místních dolů. Hladina jezera sice leží v podobné výšce jako Antigua (1500 m.n.m.), ale abysme se na něj mohli podívat, museli jsme vyšlapat na její hráz ve výšce 2250 m.n.m. a potom sjet na vyhlídku (Mirador Menendez), kterou každý den obklopují prodejci artesanií. Když jsme si konečně po tom trápení mohli vychutnat výhled na tu krásu, jedna holčička, která si hrála s ostatními dětmi prodejců, se najednou rozbřečela. Její matka nám pak vysvětlila, že je v pořádku, jen chce quetzaly.

Day 342 - Patzun > San Antonio

Projeli jsme jihovýchodní stranu jezera kolem rušných vesnic směrem zpátky na Interamericanu. Rozhodně se vyplatí strávit více dnů v této oblasti, my jsme bohužel neměli víc času a také je tu vysoké riziko napadení nebo okradení (např. během zdolávání sopek podle jedněch cyklistů, které jsme potkali v Jižní a Střední Americe). Cesta zpátky na Carreteru Interamericana byla rychlá, ale vůbec se nám nechtělo mezi kamiony a agresivní a smradlavý autobusy.

Městečko Patzún po cestě k jezeru

Cesta to neni snadná, někde voda smetla kus asfaltu...

...někde celý most a zbývá jen brodění

Občas pěkně ostrý zatáčky

Za ten výhled to ale stojí !!

343. den, neděle 9 března 2014 (najeto 104 km, celkově 16 339 km)

Day 343 - San Antonio > Ciudad Hidalgoopisek

K mexickým hranicím jsme dojeli další den navečer. Míjeli jsme asi pětikilometrovou frontu kamioňáků, než jsme dojeli k hraničnímu přechodu. Kupodivu tady nebyla žádná tlačenice, jen směnárníci na nás pokřikovali různé měny. Pak na mostě přes hraniční řeku jsme to pochopili. Nejprve to vypadalo, že si místní z obou břehů užívají nedělního odpoledne u řeky. Když jsme se ale podívali pořádně, rozeznávali jsme bárky plné různého harampádí a barely. Tak tady je ten pravý přechod...

Buenos dias Mexico, vstoupili jsme do naší 13. země, poslední latinskoamerické.

Oficiální hraniční přechod

Neoficiální "mokrý" přechod mezi Guatemalou a Mexikem

úterý 4. března 2014

Letem svetem pres Honduras a El Salvador

331. den z Leonu k fince Belen (najeto 90,4 km, celkove 15 461 km)

Z Leonu nam to trvalo k honduraskym hranicim jeden den a kousek. V ceste nam stala sopka San Cristobal (1600 m.n.m.) - predposledni v pasmu sopek, ktery se tahne od vychodu na zapad. Museli jsme ji celou objet a meli jsme tak moznost si ji prohlednout skoro ze vsech stran. Z Leonu do Chichandegy se jelo paradne s vetrem v zadech, ani jsme nestihli zastavit u tovarny vehlasne likerky Flor de Cana. Je to hotovy zabavni park navrzeny americkymi inzenyri a navstevnik tam muze stravit cely den. Po Chinandeze jsme se ale stocili na vychod proti vetru a nastal boj. Takovy vitr jsme uz dlouho nezazili. Aspon ze to netrvalo moc dlouho ale i tak nas to zdrzelo a k hranicim jsme uz nestihali. Preckali jsme noc na fince Belen u jedne pohodove krestanske komunity. Je z klidu nevyrusilo ani pozar, ktery jsem zahledli v dali. Pry je to daleko a v obdobi sucha je to tu na dennim poradku. To nas asi melo uklidnit.

Trasa: Leon > Finca Belen

Verejna doprava v Nikaraguy

San Cristobal

Nikaragujsti cyklisti

Zapad slunce na fince Belen

332. den z fincy Belen do Cholutecy (73,0 km, celkove 15 534 km))

Honduras nas privital vstupnim poplatkem 3 $. Napred po nas chteli zaplatit tento poplatek v mistni mene, kterou jsme nemeli, anebo 3,5 $ za jakysi pohyb kurzu, a to i presto ze vedle okynka jim viselo na tabuli, ze cizinci plati za vstup 3 $ a cokoli jineho se ma reportovat. Po chvili hadani s celniky nas nakonec pustili za ty tri dolary, ale asi to nestalo za ty hadky. Ve zmeti stredoamerickych men nam prijde nejsympatictejsi honduraska lempira, protoze ma uplne stejnou hodnotu jako ceska koruna. Uspesne jsme tak vjeli do nasi nejmensi zeme, co do poctu projetych kilometru (130 km) a stravenych dnu (2,5 dne). Krajina stale vyprahla, sucha jako Nikarague, zvirata vyhubly a navic se podel cesty pridaly odpadky, ktere jsme uz dlouho nevideli, naposledy asi v Peru. Taky se naplno rozjelo "gringo shouting". Pripadali jsme si misty jak zavodnici, kteri si rikaji Gringo a lide nam fandi a jeden po druhem krici gringo, gringo, a to nekdy dost agresivnim hlasem. Obcas jsme meli dojem, ze i dite ktere sotva chodi, na nas rve gringo. Toto slovo pochazi z indianskeho jazyka Quechua nebo jinyho a oznacuji tak belochy z USA. Mistni to ale pouzivaji na vsechny belochy. Naposledy jsme toto hystericky rvani zazili v Peru.

Trasa: Finca Belen > Choluteca

Budova nikaragujskych celniku v El Gausuale

333. den straveny v Cholutece

Jeden den jsme se zdrzeli v Cholutece, na jehoz centrum jsou udajne Hondurasane pysni, ale nic takovyho jsme tam nenasli, nikde zadny smerovky a mistni moc nevedeli, co myslime, kdyz se ptame na "centro historico". Jelikoz me kolo potrebovalo urgentne vymenit vsechny stary paprsky za novy, zajeli jsme k jedne opravne kol a nechali mu tam obe kola. Ukazalo se, ze to byla chyba. Kola mi upletl spatne, bez jedineho krizeni, zrejme kvuli tomu, ze mel kratky dratky. Ale lidi te tady proste neodmitnou, snazi se ti pomoci, i kdyz na to nemaji nastroje nebo nevedi jak.

Choluteca, Honduras

334. den z Cholutecy na hranice se Salvadorem (90,2 km, celkove 15 625 km)

Dalsi den rano jsme si kolo vyzvedli a vyrazili jsme smerem na Salvador. Odbaveni trvalo rekordne rychle (zrejme nejrychlejsi po Evrope) zhruba za 15 minut jsme uz byli v Salvadoru. Hranice vypadali typicky na Stredni Ameriku, spousta kamionu, prodavacu, zebraku a dalsich pochybnych existenci. A navstevnik musi mezi tim vsim hledat celnici, ktera vubec neni oznacena. Ta honduraska mela na sobe jen oznaceni banky, a ze uvnitr kontroluji pasy, to se dozvis az od mistnich prekupniku a prodavacu. Noc jsme preckali na prvni pumpe, uz se stmivalo a meli jsme docela obavu kvuli bezpecnosti, od ostatnich cyklistu jsme slyseli dost neprijemnych veci. Ten vecer na pumpe se s nami dost lidi bavilo a to rovnou anglicky, coz nas docela prekvapilo. Zatim nikde jinde na ceste se s nami nebavili takovou vybornou anglictinou bez prizvuku. Jsou dost extrovertni, zvedavi, kontaktni a vzdycky se tak krasne usmivaji, jakmile se s nima dame do reci. To na nas udelalo moc dobry dojem a vubec to nezapadalo do toho, co nam rekli predchozi cyklisti.

Trasa: Choluteca > El Amatillo

Verejne pradelny u reky (domnivame se)

Tyto odpadky jeste cekaji na spaleni

Nekonecna snura kamionu na hranicich

Vitejte v Salvadoru

335. den z El Amatillo do Nueva Granada (87,7 km, celkove 15 712 km)

Na ceste po Salvadoru do hlavniho mesta San Salvador jsme hlavne bojovali s vedrem. Teklo z nas jak v saune a museli jsme hodne pit a odpocivat. Do toho se na nas lepil prach z cesty, ale vzdycky se nam nejak podarilo najit sprchu a vsechno to ze sebe smyt. Voda se tu prodava v igelitovych pytlicich. Dalo by se rici, ze pytlik je v Latinske Americe fenomen, ktery umoznil "take out" - v pytliku se tu prodava kde co - jidlo, polivka, omacky, mlecny koktejly a taky voda. 25 malych pullitrovyh pytliku jsme v jednom obchode poridili za 1,25 dolaru a to nam vystacilo na jeden a pul dne.
Cesta vedla okolo sopek, jezer, pres udoli. Potakli jsme dalsi dalkovy cyklisty, za posledni tyden uz ctvery a jednoho monocyklistu, bohuzel jsme nemeli moznost se s nim dat vic do reci.

Trasa: El Amatillo > Nueva Granada

Vsude same pytliky

Pullitrove pytliky na vodu

Sopka San Miguel u mesta San Miguel v provincii San Miguel.
Vyrazeny americky skolni zluty autobusy dodavaji typicky kolorit statum Stredni Ameriky

336. den z Nueva Granada do San Salvadoru (najeto 109 km, celkove 15 822 km)

Do San Salvadoru jsme prijeli v nedeli, ten den jsme vyjeli dost brzo, uz pred sestou hodinou. Nejlepsi cas na kolo je mezi rozednenim a hodinou po vychodu slunce, kde je relativne cerstvy vzduch. Hned rano jsme sjeli z 500 m. do 50 m. k mostu pres reku (to nam jeste bylo zima) a pak nas cekalo tahle stoupani az do vysky skoro 900 m.n.m. (to uz nam bylo vedro). Po ceste jsme se posilnili kokosem, mangem, ktery zrovna dozrava a tzv. pupusy, coz jsou tradicni salvadorsky kukuricny placky plneny syrem, fazolemi nebo chicharonny. Byla nedele a tak se pralo v rece, palily se odpadky, zavodilo se na horskych kolech a taky autobusy svazely vesnicany na kampan jedne strany.Pristi tyden jsou tu volby a kampane politickych stran vrcholi.
Do mesta jsme prijeli z vychodu, tzn. pres slumy a chudinske ctvrti, kolem Walmartu v oblezeni trznich stanku az do zapadni casti mesta do bezpeci velkych obchodnich center, fast-foodovych retezcu, zahranicnich ambasad a naseho salvadorskeho couchsurfera.
Trasa: Nueva Granada > San Salvador

Po ceste je spousta pupuserii se stavnatyma pupusama, v pozadi sopka San Miguel

Sopka San Vicente u mestecka San Vicente v provincii San Vicente

Je brezen a ze stromu pada mango

Za to kokosy padaji cely rok

A takhle se vydlabava duzina z kokosu

337. den straveny v San Salvadoru

Dalsi den jsme venovali zcasti poznavanim San Salvadoru a zcasti oprave kolu. V jednom cykloobchode mi ta kola opet prepletli a tady se vyplatilo "smlouvat jak o zivot" jak doporucuji v pruvodci. Z nesmyslnych 100 $ za obe kola si nakonec rekli jen 20 $ a jeste tyz den to bylo hotove. Mezitim jsme si zasli do centra. Z klidnyho zapadniho predmesti, ktere by mohlo byt predmestim jakehokoli jineho americkeho mesta, jsme se razem ocitli v dzungli poulicnich stanku, neustale rvoucich prodavacu, odpadovych stok. Centrum mesta je de facto jedno velke trziste, kde se da sehnat cokoli. Asi jedina vec, co nas tady zaujala, je kostel El Rosario, ktery z venku vypada jak nejaky betonovy hangar, ale interier nadherne osvetluji barevna sklicka a clovek se tu muze odpocinout od toho, co se deje venku.